POLEDNE VĚČNÉ SMRTI.

Po břehu moře kráčím sám.

Vše modra úsměv žhavý.

– Tak jednou, v dětství, vzpomínám,

že šel jsem usměvavý.

Týž volný vzduch snad dýchal jsem

v své pohádkové tiši.

Tehdy jsem ovšem byl jen dítětem.

Dnes zdá se mi, že znovu volně dýši.

A v bázni své se skláním ku zemi,

jak neslyšel bych nikdy lidské bědy hřmíti,

ač vím, že každá z vln smrt nese mi,

a že v té zkázy věčno žhavé slunce svítí.