POLEDNE

Nad temenem tvým v kolmé čáře

plá slunce hrozné nelidské,

kraj celý tone v zlaté páře,

vzduch – výdech pouště africké.

Tvá lebka hoří. Mozek žhavý

pout rozumových zbaven jsa

zrakové dojmy na sny taví,

na přeludy a fantasma.

Duhoví hadi vzduchem krouží

a blýskají zle očima;

cypřiš se náhle parkem plouží,

vlas černý rozpuštěný má;

A vedle slunce převysoko

se žhavé nebe otvírá,

a zkrvácené obří oko

otvorem na zem pozírá...

Madame Naděžda v zadumání

stanula v parku, zírá kol,

před sluncem starý dub ji chrání

a rudý její parasol.

A rudé jsou i šaty její,

té barvy, jež se jásavě

uplatní v blesku žhavém reji

i v plavé páry záplavě.

Jestli že někdo z lodi dalné,

jež pluje nyní po moři,

zastíniv rukou oči kalné

sem s údivem zrak ponoří,

přesvědčen bude, že to zkvétá

na Barbó pohádkový květ,

psát bude články v údiv světa

a všude o něm vyprávět.