poledne

Vysoké modro čisté zpívá,

snad větrem struny oblohy zní.

Krajina v slunci ztichlá a sivá

pohodu saje polední.

Dědina, pole, luka, lesy,

nade vším ježatý dřímá Chlum.

A hudba shůry konejší běsy

v srdci, jež propadá požárům.

Hluboké tóny v prostoru znějí,

bublají, zvoní v dálce i blíž;

nebe a země snad vyzvánějí

poledním zvonem, jejž nevidíš.

V hlubině modré spatříš to náhle.

Nejsou to struny, není to zvon.

Bezmasým ptákem dalekosáhle

pokojný pluje avion.

Dálavou oblohy do dálky míří;

moh by to býti i bzučící roj.

Je to jen kov, jenž horlivě víří,

je to jen krásný, účelný stroj.

V modro a slunce se díváš za ním,

jak v bezoblačnu zpívá svůj zpěv.

Zpívá jej větru, ptákům a laním,

oráčům, tulákům, do snů děv.

Nad ztichlým krajem zpívá zpěv míru,

pokojné věci roznáší v dál.

Sladkého poledne předstírá lyru,

člověk by málem jej miloval,

bestii zákeřnou, toho vraha,

jenž zítra propukne v krvavý smích!

Ten krásný kov, jenž v srdci má zločin!

Ach, toho vraha nevinných!