POLEDNE.

Rána z děla. – Vrch ji vrchu

podává si hlasem hromu,

rachot bloudí mořem domů,

tichne zvolna... den, co den.

A v ten povel hudba zvonů

jako povzdech milionů

splývá v hymnus, v bouřný sten.

Denně ptám se zas a zase...

Proč ta salva? Proč to znění?

Či to chvíle vykoupení

z trudu dne a jeho běd? – –

Okamžik to – – v téže chvíli

v neznámo zas život pílí –

hledat snad svůj čarokvět. –

Hrana dnů to – hrana velká,

sama věčnost bije v zvony,

a ty jejich bouřné stony

nových dnů jsou pozdravem.

Oč ta chvíle jiných větší?

Ach, jen víra v život bledší,

na rtu s trpkým úsměvem...

Slyš! Teď drobných zvonků znění

probouzí mě z dum a stesku.

Dětský hlahol! Svěží fresku

zjev jich načrtal mi v ráz.

Nedbají té hrany zvonů,

plny žití, blaha, shonu

neptají se, proč vše as?