Poledne.

Klid svatý vanul zemí, čistým vzduchem,

zem tvůrčímu se ukláněla duchu,

a s rozechvělou duší kořila se

i Tatra – jasná kněžna duchu světa,

své hrdé zraky upírajíc k nebi;

neb kněz velebný žehnal zářným sluncem,

obrovskou monstrancí, jež na oltáři

vší velebnosti libou září dýše

a sílu žití vlévá všemu tvorstvu,

an celý vesmír tiše hlavu skláněl,

a zlaté hvězdy skryté leskem slunce

v to vyzváněly stříbrnými zvonky.

Čas polední byl. Od slunečnich svitů

se leskla zem, pták zmlkl v lese ztichlém,

vzduch širý pln byl kmitajících jisker.

Na štítě mlčky ulehl jsem holém.

Skal srázných spousta, propastí a roklin,

tu sněhu věčného sen nekonečný,

dál rozhled nádherný mou mysl vítal,

však ona shlížela jen v mořské oko,

jež ve skaliskách blýskalo se třpytně.

A duší mojí jako vítr horou

vzdech probíhal a vál tak dumně teskný,

mé srdce svíjelo se divnou touhou,

již na vrcholech štítů nebetyčných

jen cítíme, když mezi nebem, zemí

duch náš se vznáší jako skalný orel,

kdy v hlavě naší skrývá se a vzrůstá

svět velký, plný kmitajících jisker,

neznámých myšlének to neskrocených,

jež míhají se jako plachá stáda

divokých koní nepřehlednou pustou.

A bez hnutí když v mořské oko zřel jsem,

zvuk slyším náhle, šelest pružných křídel.

Hle, labutě tři stříbrolesklých křídel

se nesly vzduchem, ve sluneční záři

se kmitala jich křídla jako perleť.

Však sotva že jen dotknuly se země

a usedly si ku mořskému oku,

hle, Rusalky z nich staly se hned svůdné,

a se smíchem, jenž zvučnou zvonil písní,

se vrhly do vln lesknoucích se jasem,

a v pršce krůpějí, vln stříkajících,

kdy každá krůpěj zlatou byla perlou,

ta bělostná jich tílka zářící jen něhou

se skvěla luzně, za jarní jak noci

uprostřed beránků dech čisté luny.

Pak na břeh usedly a rozplétaly

své zlaté dlouhé vlasy. Jako duha

by lehla na břeh, vábný hrál jich půvab,

a na stydlivých ňadrech, unavena

jež plála dechem žhavým, záříce jak

dvé zralých, vonných broskví, zapýřeně

se klovajících z listí, třásly se jim

stříbrné kapky, na listech jak rosa.

A česajíc své husté zlaté vlasy

tu mluvila z nich jedna čilým smíchem:

„Jaký to bloud tam na temeni leží!

On zdaleka sem přišed pro klid svěží

mní, že ten blankyt, co se v dálku klene,

tak modrý, čistý jako vykouzlené

snů velkých říše, vybásněné ráje,

mu v prsa ulehne, a zlaté báje

o lidském štěstí že se splní jemu,

by vyzpíval je světu užaslému –

chachacha!“

A druhá česajíc své zlaté vlasy

jí vpadla do řeči a hovořila:

„Ba bloud to věru. Na své krátké pouti

jen pěvcem, pěvcem chce on býti, slouti,

a mní, že hovor vichrů, hymnus moře

a bídných stesk a skryté lidské hoře,

dech volnosti a blahých srdcí tluky

že do strun spoutá na divoucí zvuky,

a neví, že i sny se povykouří

jak hora ze mhly po hukotné bouři –

chachacha!“

A třetí splétajic své zlaté vlasy

řeč tuto zachytla se usmívajíc:

„Bloud největší to! Velkou hledá lásku

a všechen klid své mysli dává v sázku.

By raděj’ moře nepřeléval v jamku

a odhodil tu bláznovskou svou známku.

Neb neví on, že v dívčí mysli vnadné

jen lehký rozmar od věků již vládne.

Proč raděj’ nejde k nám? Vždyť může znáti,

co od kolébky život moh’ mu dáti –

chachacha!“

A v bujný smích ten Rusalky vždy vpadly,

až z tichých skalisk ozvěna mi zněla,

ten jizlivý a uštěpačný úsměch.

Jak moře do šířky i dálky rostlo

mé srdce, klenouc se jak blankyt,

a zase svíralo se netykavkou

s tím větší mukou, zimničnou mukou.

A jako stádo divobujných koní

říčících v letu nepřehlednou pustou;

jak hejna racků nad vlnivým mořem,

již stožár hledají si k odpočinku,

to otřásalo chladnou mojí hlavou,

a před mým zrakem život můj se zjevil,

můj celý život, jejž jsem dosud prožil.

I ptal jsem se: „Cos dal mně?“ – A on mlčel.

A písně Rusalek mi k uším zněly,

ten lákající zpěv pln trpké pravdy.

I zdálo se mi náhle, sen že sladký

mou mysl jímá jako ševel harfy,

jak včely lesem melodie pluly

mou hlavou líbezné a smavé,

kol vůně rajská dýchala, jak skály

by změnily se na květnaté sady.

A ve snu cítil jsem, jak lehce, zvolna

obrovský orel na křídla mne béře,

chtě zanésti mne ku mořskému oku.

A když už zdálo se mi, vrchol skalný

že opouštím, v tom náhle slyším výkřik:

„Probůh! dej pozor! Nad propastí visíš,

a jeden pohyb, a jsi věčně ztracen!

Kdo objímal by potom tvoji hlavu!“

To hlas byl známý. Procítal jsem zděšen.

Tam mezi skalami se zjev mi míhal

mé matky chudičké, jež křečovitě

rukama lomíc pospíchala za mnou.

A život můj zas před mým zrakem stanul

a tázal se: „Co dal jsem ti?“ – A dojat

jsem cítil, nejtrpčí že úděl lidský,

dar nejhroznější, který člověk dostal,

je lidské srdce – moře bez poklidu.

Již s Tatry sestupoval jsem já mlčky.

Zem jen se skvěla od slunečních svitů,

hor modrých řetěz obepínal mile

háj, nivy, pole vlnící se klasem,

vzduch širý pln byl kmitajících jisker.

Zem životem se z dálky na mne smála,

pták prozpěvoval v lesích na úpatí,

tak milá byla, nekonečně drahá

mně byla zem, mně drazí byli lidé.

A k Poesii, matce všechné krásy,

jsem z rozrušených prsou takto volal:

Rozpínej ducha mého perutě,

bohyně velebná, jež snem se blížíš,

jež hudbou hovoříš a láskou shlížíš

do našich srdcí vroucně, pohnutě,

ač neviděna, tajně, netknutě,

jež mysli naše, bludné labutě,

v jih vodíš teplý z krajů severních,

jež do duší nám s výšin bezměrných

jak rozhvězdnatělá báň v mořskou tůni zíráš

a rukou bělostnou s čel našich chmury stíráš!

Teď poznávám, že Tys to bývala,

jež dumkou tajemnou a sladkolkavou

jsi polétala šumně nad mou hlavou,

kdy lesní ptactva zvučně zpívala,

až borů koruna se kývala,

zem s oblohou si v náruč splývala,

kdy horami vál temných bájí dech,

až stromy tulily se, chvěl se mech,

kdy ve hlubinách lesů jako hoch jsem sedal

a korunami stromů modrý blankyt hledal.

Teď poznávám, že Tys to byla, Ty,

jež od kolébky dávalas mi chudé

nahlížeť do zraků, jež od slz rudé

a němé byly, slzou oblity,

květ bolestí z nich dýchal rozvitý;

jež srdcí otvíralas úkryty,

ty srázné propasti a rokle žul,

v nichž ani větřík teplý nezadul,

než hořkosti jen jezero kde teskně šumí

a každý sladší oddech nelítostně tlumí.

A v rozbřesk ranní, kdy se z dumných hor

zpěv slavný vznášel, až se hvězdy třásly,

jež v jitřním nebi zbožně žasly, hasly,

kdy ve purpuru chvěl se vonný bor,

a celá hora zanícený zor

a vážné témě vzpjala nad obzor,

jenž růžných obláčků a květů pln

plál jako moře žhavě zlatých vln,

a pohoří a háje, osení a nivy

se rozplesaly v hymnus mocný, hlaholivý;

u večer májový, kdy rosu střás’

v zem mateřských snů plnou blankyt hvězdný,

a s láskou na ni patře, prostor bezdný

otcovských prsou plnil dechem krás

a hudbou, slavíků již sladký hlas

rozléval hájem, slavě lásky kvas,

an rozplýval se vůní vzduch i keř,

a mladá srdce v májovou tu šeř

své zaplétala mysli, ňádra prudko hrály,

a od polibků vřelých vonné rtíky plály;

v noc výskavou, kdy řvouce trhaly

se mraky zradné, připluvše tak němě,

kdy v základech se otřásala země,

kdy nebes klenby žhoucí pukaly,

myšlénky děsné – blesky míhaly

a smečkou hadů v zem se vrhaly,

kdy bystřin jek jak poražený voj,

však bouře vítězná dál plula v boj,

a vše ty symfonie jásající, divé

sto ozvěn budily v mé duši zádumčivé;

v dny bolestné, kdy plížil se i hlad

jak v zimě vlk – však zrak můj ohněm planul,

duch divnou silou pod hvězdami stanul,

té nádheře se divě lepých vnad,

kdy hudbu slyšel kolem sebe vlát,

sfér hudbu tajemnou, však nemoh’ znát,

co mluví hudba ta – slov cizích říš,

ač poznával a v srdci tušil již,

že těmi nebesy a hvězdami cos dýše,

co skrytě v srdci klíčí, ozývá se tiše:

v dny všechny žití mého kdo stlal zář?

kdo vzlyk a bolesť, jež se v srdce vpíjí,

vždy na blaživou měnil harmonii?

Kdo sladkokojnou písní zohnil tvář

jak matčin dech, jež srdce na oltář,

však hlavu k trní kladla za polštář?

Kdo v hrudy zemské rozlil červánek,

květ vdechl do srdce, sny ve spánek

a hmotě pozemské, jež na hrudu by stvrdla,

dal křídla nadšení, by všedností vší zhrdla?

Bohyně velebná! Teď poznal jsem,

že Tys to byla vždy, mou hvězdou vůdčí.

Když vlny žití, stále prudčí, prudčí,

mne bídné stéblo dravým pospasem

pryč chtěly spláchnouť, dřív než se klasem

se mohlo zjeviť, dřív než zápasem

se mohlo vlnám opříť, vzdorovať –

Tys učila mé nitro horovať,

a za šumu Tvých písní, květů rozpučelých

se přehnal pode mnou vln příval rozhučelých.

Jak mám Tě velebiť? Hle, celý svět

a slunce s hvězdami a širá moře

svůj zastavují běh a u pokoře

se Tobě klaní, zvěsti jenom let

když zazní o Tobě. Kam stoupneš – květ,

nach, zlato, červánky se stelou hned.

Lev divoký – oceán vzedmutý,

jenž hřívou šlehá v blankyt klenutý,

jak věrný pes svůj hněv před Tebou tlumí v sobě,

radostné plazí se, chtě lízať nohy Tobě.

Však větší nemohlas míť oslavy,

ni vřelej’ nemohla hruď lidská tlouci,

zrak nemohl Tě vítati tak vroucí

jak zraku mého vděčné pozdravy,

jak tlouklo srdce mé, jež v jásavý

se vzdulo zpěv jak vichrem doubravy.

Slasť větší nemohla chvěť duší Tvou

nad blaho to a rozkoš opojnou,

již vdechlas mému srdci jak pel rosný kvítí

a láskou zachránilas mladé jedno žití.

Jak mám Tě velebiti? S chuďasem,

jenž v šerém dómě v zadu rozechvěn stojí

a zticha modlí se, an v nepokoji

kol lid se tlačí, patře s úžasem,

jak vchází král – jak zlatem, topasem

vše leskne se, jak fanfar ohlasem

se klenby třesou, kněžím rdí se háv

a kolem krále knížat skví se dav –

s tím chuďasem, líc jehož svatým ohněm hoří

se k Nejvyššímu pnouc – můj duch se Tobě koří.

Kéž moh’ bych Tebe matkou stále zvát!

Kéž moh’ bych říci, co mne mučí, souží,

co zmítá myslí, po čem touží

má hruď, můj tuch, čím nepřestane plát

zrak neklidný, a o čem snívám rád,

že dlouhé noci probdím častokrát.

Však Ty to víš – nuž veď mne dál, bych vdech’

tluk lidských prsou do strun, slasť i vzdech.

Než nedej, struny mé by takými se staly

jak ty, jimž vlny egejské se chechtem smály!

Rozpínej ducha mého perutě,

bohyně velebná, jež snem se blížíš,

jež hudbou hovoříš a láskou shlížíš

do našich srdcí vroucně, pohnutě –

mé myšlénky jsou zpěvné labutě,

a hrud má rozchvívá se vzedmutě,

květ pučí v ní a na plod uzrává,

když strunami jí van Tvůj zahrává.

Však neslyšíc Tvých křídel šumu matně zmírá,

neb Tys jen žitídárným sluncem všehomíra!