POLEDNE.

Polední požár ve kraj dých –

těžká modř leží na lesích –

svit ostrý v oblacích bílých...

Světlo je skoro jako sníh –

listy se sklánějí na větvích –

nehybné ticho šílí...

Nad prašnou cestou vzduch se chví,

jako by pln byl tajemství –

a ticho – tichoučko zvoní...

Dřišťály plné jsou žluté rzi,

čmeláci tančí po mezi –

mateřídouška jim voní.

Bratrstva klasů schýlených

pokorně kráčejí po polích,

a v jejich pokyvném gestu,

kterým se modlí celý sbor,

je touha dojít za obzor,

nalézt si k věčnosti cestu.

A jak svou prašnou cestou jdou –

hlava se sklání za hlavou –

pot skrápí kámen i hloží...

Leč nezareptá jeden z nich,

z poutníků zbožně schýlených

před světlou tváří boží.

Pod nimi země do ticha

přetěžce občas zadýchá –

všecka jsouc únavou jata...

A přece jenom šťastný smích

splývá jí se rtů vyprahlých...

Země je rodička svatá! –

Všecko je slavné a milé tak

od nízké trávy až do oblak,

všecko se bělostí svítí...

Bílá je silnice, kůra bříz –

bílými křídly jiskří hmyz –

bílé je na svahu kvítí...

Všecko je jasně bílé dnes –

bíle kvete i černý bez –

nad ním se osyka třese...

Do běla roztál již i vzduch...

Je ticho... Ticho... Všechen ruch

zdříml si daleko v lese...

Lidí tu není... Zmizeli...

Zbyla jen klikatá cesta...

A v dálce jsou drobné dědiny –

ještě dál ježatá města – – –