Poledne.

Zvuk tónů kovových kdy hučí táhle

se štíhlých věží vážných kostelů,

směs dětí, žen a mužů plní náhle

síť ulic vřavou ruchu, ševelu

vždy v poledne...

Jdou hoši v skotačivém povídání,

jak roje hmyzu v letě na poli,

a dívky v půvabném svém ostýchání

drobnými kroky rádi ze školy

vždy v poledne.

Jde dělník v režné bluze plné špíny

na sousto laciné kams ve shonu

i boháč v šatě drahém, tlouštkou líný,

ke krmi v nádherném svém salonu

vždy v poledne.

Pod klenbou kláštera, v síň refektáře,

jde vážně k hodu tučných mnichů řad,

a dole před fortnou zřít zhublé tváře

těch chudých s hrnky, kteří mají hlad,

vždy v poledne...

A jako písně, které v bídy moru

i v boji lidstva planý lkají vzdech,

zpěv zvonů rozhoupaných zvučí v sboru

nad hlukem chodců, mořem domů, střech

vždy v poledne!