Poledne.

Na chvíli vytrvalé tvoje údy

v dílny teď opuštěném pozadí

ztrnuly, ó Stroji! a všechny trudy,

jež dříve zřel‘s, v klidu ti nevadí.

Co zlořečení, slz a děsné bědy

o tvou železnou tvář se rozbilo,

sotva že‘s narodil se, dítko vědy,

a počal konati svoje dílo.

Vždyť buřič jsi, zvracuješ světa řády,

ty ničíš miliony chudáků,

hloubíš propasť bídy – a stavíš hrady

ve báječném přepychu oblaku.

Ale my tobě přece neklneme,

ač pilně jen sobcům sloužíš do dnes:

jednou tě v službě celku nalezneme –

po všech krajích pak šířit budeš ples!