POLEDNE

V oparu mlžném zřel jsem hory mizet

a v jejich lesích země hranice.

V slunečním žáru zřel jsem pole sklízet,

rámě se zdvihat, kosu blýštit se.

A v slunci tomto vše, co dosud žil jsem,

tak jasné bylo a tak průhledné.

Utichl vítr. Duši ponořil jsem

v života svého dobré poledne.

Nad hlavou mou se rděly jeřabiny,

za mými zády skryto údolí.

Za mými zády jakés prohlubiny.

Zdvihni se, vane: bol už nebolí.

A je-li duše, která hoře cítí

a v které smutek posléz vítězí:

neváhej, duše, v toto ticho jíti

a usednouti na mžik na mezi.

Z nás není nikdo, kdo se chvíli nelek,

před temnou ocitnuv se propastí.

Kde mizí detail, žije věčně celek.

Ó, nechtěj život proklít pro strasti!

Uvidíš, kterak mizí drobné domky

a velké hory v modrém oblaku.

Květ, křoví, strom ti poví nevědomky

o netušeném jakéms zázraku.

To není mdloba, která na tě padá.

Ty ještě půjdeš dále neznaven.

To vlastní, cizí mizí pouze zrada:

čím’s otrávil, čím byl jsi otráven.

To nejsou ruce, jež se líně složí,

to není síla, jež se zlomila.

Toť poledne, jež život zdvojí, zmnoží,

toť svatá chvíle, trud jež omyla –