POLEDNE.

Své poledne má tvůrčí duch jak jitro

a večer má. Stín, jenž s ním kráčí temně

od rána k noci, na mžik mizí. Nitro

tu leží tiché jako ve žních země.

Nezpívá skřivan – kde jste, chvíle vzletu? –

však také slavík v písni nekrvácí,

jen cvrček zvoní v klasech, travin květu,

jak člověk, když si bzučí při své práci.

Na pohled mrtvo, spleen a apathie,

však zrno v klasu nalívá se právě,

a kořen sílí, hloub se v půdu ryje,

z vajíčka pták se klove v husté trávě.

Nic nepohne se v poli ani v lese,

vše jak když zrak má ve vlastním jen klínu.

Nad vším to nebe vysoko tak pne se.

Vše zraje, tvrdne, svítí. Nikde stínu.