Polední klid.

Je ticho polední a v dumách stojí les,

v květ zvonku modravý mdlým křídlem motýl kles’,

drozd klidnou perutí pad’ buků do korun

a vážka skryta je v svůj leknínový člun.

Pod houby kloboukem plž zarudlý si leh’,

a čmelák v podkop svůj, by žár ho neožeh’;

i slunce paprsek, jenž v lesní padá síně,

mdlou duhou jeví se ve stromu pavučině.

To čárný onen čas, kdy vzdech na rudých rtech

bůh lesů hlavu svou na kyprý klade mech,

kdy z květů dřímavých a z kyprých buků snětí

lze pěvci tisíce krás různých odnášeti.

Té chvíle z tajemných a kyprých lesa cest

mu v ústret vychází, jej těšíc, písně zvěst;

chceš spatřiti ji též? Ó, vejdi v její tůně,

tam dá ti míru číš a útěchy a vůně!