POLEDNÍ SLUNCE.

Uprostřed oblohy směle klenuté

stanulo velké a němé, nehnuté,

znavený oráč. Bije ti v oči

rozžhaveného pluhu plamenný třpyt.

Vozataj hněvný, kola že vzňatá

na jednom místě tiše se točí,

planoucí korba, náprava zlatá

ve žhavém písku že stojí, přestala hřmít.

Bojovník velký, jenž v plamenné zbroji

s bolestným hněvem, užasle stojí

nad svůdnou, proradnou Dalilou svojí.

Chvěje se v ruce kovový štít.

Milostný bůh, jenž na prosbu žhavou

nevěsty sladké, horoucí vzdech

oděl se v boha podobu pravou,

celou ji, lidsky ubohou,

plamennou krásou svou zžeh’.

Úžasně bledá leží mu u nohou,

přes pelesť lůžka s převislou hlavou,

z hořících retů dere se: Pít...!