POLEDNÍ STRÁŇ.

Již mlázím zarůstá... A přece se mi zdálo,

že dobrodiní stínu nikdy nepozná...

Rok od roku jen slunce na ní hrálo,

a zralých jahod vůně líbezná

stékala po ní těžce do údolí,

kde mísila se s dechem žitných polí,

s výparem puškvorce a skřípiny a sítí...

Jsou ještě místa v ní, kam slunce proudem svítí,

a bíle kvetou trsy jahodníku –

kde země vzhoří letním plápolem,

a vzdávajíc se svému násilníku,

potřásá arnik žlutým chocholem...

Však dlouho-li – a kolik ještě roků? – –

Po stráni tančí stíny... V jejich lehkém kroku

zní rytmus odvahy... V něm sosna vyrůstá

a kosmaté své větve napřahuje,

jak prst, který se klade na ústa...

A stráň je tichá, snad že podřimuje...

Babočka s květu na květ přelétá –

a čmelák za ní nosí kožišinu,

broukaje, že nelze věřit stínu,

byť už čas naklonil se do léta...

Vše je tu stejné, nehybné a prosté –

a přece všecko nesmlouvavě roste...

V úpadu stráně bují kapradiny,

kde studánka je skryta studená a čistá –

a před západem slunce navečerní stíny

plíživě měří nezarostlá místa...

Borovice v noci haluze šíř nosí,

když se vlídný měsíc sklání nad stráněmi,

kradou jimi stříbro předpůlnoční rosy,

kterou hvězdy kropí vedrem sprahlou zemi...

Pomoci tu není polední mé stráni...

Se stromky se spojil Život k útoku...

Nevzpírá se ani... V tichém odevzdání

v zeleni se ztrácí z roku do roku...

Ale mně je teskno... Chodím jako v snění,

hledám světlá místa mezi sosnami –

hledám bílé hvězdy v staré jahodeni –

hledám dny, jež jsou již dávno za námi...