POLEDNÍ VÍTR.

Již nemohu srdce své rozpiat víc;

jsem maličká, umdlená žena,

ohnivým šípem lásky tvé

do ňader zasažena.

Krvácím vůní jak mladá zem

v dubnovém ránu pod rýčem!

Jsem teplá jak brázda, jíž slunce chodí,

vypiatá všechna jak boky lodí,

jež na vlnách široce tkví.

Och, sejmi mou sladkost, všechnu mne tíží;

Srdce mé uzrává, můj srpen se blíží,

což zahradník laskavý spí?

Hleď, nejsem než ovoce natržené;

noc hoří mi v očích jak den.

Vichřice lásky čas duší mou žene,

že nevím, co bdělost, co sen.

Ó, vezmi mne na klín, zvířátko plavé,

utiš mne, ukroť můj žár!

A nebo mne urvi, v srdce mé žhavé

lásku svou zatni jak spár.

Což neslyšíš, v žaláři rukou mých

jak po tobě pláče můj smích?

Přijď, Pane, smích můj osvoboď,

jak polední vítr mne žeň:

jsem zmámená tebou, jsem opilá loď,

jsem nejprudčí, nejtěžší z žen!