POLEDNÍ ZRÁNÍ.
NEJVYŠŠÍ! Otče nezrozeného! Přijmi hymnus zpívajícího o polednách!
Od věků, nehnuté, sálá tvé mystické slunce do vření míz a zpěnění síly,
stoupáním krví, ohnivými vůněmi snu a nadějí, jež bloudí nad oseními,
dech tvého poledního slunce valí se blankyty tisíciletí!
Myšlenky národů omdlévají v smrtelných mdlobách pod jeho vedrem,
a bolesti, jež tisíci neviditelných plamenů se protáhly těly všech mrtvých,
zavanutím jeho mystických větrů dnem naším vyšlehly v požár.
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Bohatstvím jiskřících forem odívá věčné sny země o květech,
však ohnisko jeho skrývá se zrakům: slunce, jež setmělo vlastní svou září,
a nad královstvími ve výši drží oblaky s blesky přichystanými.
Slyšíte údery dvanácté hodiny dne, v němž každá vteřina probíhá věky?
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Rozkoší sálá mocnými pohledy panen, jež volají k životu snění nezrozeného,
a smutkem lilijí, určených k smrti, vůněmi hýří na chvících se ňadrech,
a v objetích nechává šílenstvím jásati bolesti budoucích žití.
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Pokolení táhnou za pokolením v jeho vítězné hudbě jak pochody vojsk!
Snění odvěké noci zanáší v odpočinutí pozemských nocí
a vůni zralého ovoce ukrývá, tajemně, v bělostná sevření květů.
Krev přemožených, jež stříká pod sekerou silných, syčí praskotem jeho mystických žní
a bílými vedry v něm uzrává nejprudší jedová šťáva pro uštknutí hadů.
Vření jeho odívá zvukem písně hlasu nesmrtelného, jenž hovoří v duších,
a bázní všech přepadaných šelestí větvemi v němých pralesích nepoznaného
a zrychluje poutníků kroky pod jich klenbami, nad nimiž vlní se slunce.
Výkřiky úzkosti dusí se v jeho zvonícím tichu, v němž jásot vítězů dřímá
a na vlnách jeho nesou se hymny velikých mrtvých, marně zpívané před staletími,
aby v čase svém vydaly vůně, jak lípy, jež kvetou,
když ostatní stromy již nemají květů.
V plamenech jeho kráčejí svatí, radostně ubledlí jeho mystickou lázní,
a zraky jejich, oslepeny jeho poledním plápolem, pláčí rozkoší jiného světla.
Jak těžce lehlo tvé zrání v mou duši, o Věčný! Má snění rozdechlo chorobnou září,
a vůně, v nichž třese se polední umdlení, zdvihlo mi nad krajinami.
Chtivě jsem dýchal tvůj žár a celá má bytost se změnila v žízeň!
Však nejdrobnější byly mé klasy v úrodě chudých; jen sírové květy
na vypráhlých mezích mne, melancholické, vítaly obrazem slunce.
V slavnostech zářící oblohy chvěl jsem se bázní soumraků neviditelných
a hlubiny duše mé zvonily resonancemi blesků, jež spaly ve vířícím vzduchu.
Nárazy krupobití, táhnoucích za obzorem, přehlušily mi radostné praskání klasů,
a zarmoucen ztrátou neznámých úrod jsem neslyšel jásání okolojdoucích.
Byla tvá vůle, o Věčný! Pokorně léto tvé zpívám! Žhavým svým deštěm,
v němž zkvetla a svadla staletá setba mých otců, duši mou zaplav!
V tropickém slunci tvém i kapradí vyrůstá v stromy a na stvoly květů
sedají zázračné plameny v zahradách země a snění.
Tkaní mých myšlenek vyběl mi v labutí čistotu plátna a šupiny vosku
bílými učiň, než do forem naleju svíce! Chci plakati světlem!
Spal touhy mých jiter a nocí a popel jejich obrať svým vichrem proti mé tváři:
chci jíti v dusivé hořkosti jeho a žalmem svým v tisíci duších tě vítat!
Blesk, který zabijí znamenaného, šťastnému ukáže cesty a dálky,
úpal, v němž vadne nemocné kvítí, na zlaté dráty sesílí pšeničná stébla,
oslepí zraky uvyklé šeru, však zraky mocných připraví na svítání blesků.
Hudba nočních tvých vichrů a moří, jež slabého v úzkostech probouzí do tmy,
v žhavý sen silných padá jak chladivá rosa stříbrným ohlasem svítání jitřních.
Do výše vedou tvé cesty, v závrati umdlených, však vítězi stoupají v tanci
a do údolí házejí písně v průvodu bouří, jež pod nimi v hlubinách víří:
však nad nimi věčná nádhera světla se leje širokým obzorem dálek.
Až uzrálé do hlubin zapadnou světy a noci a soumraky denní,
pod požehnáním pohledu tvého pohne se v hlubinách nová, posvátná setba
a hlahol tvých poledních zvonů pozdraví modlitba nesmrtelných.