POLEDNICE.

U lavice dítě stálo,

Z plna hrdla křičelo.

„Bodejž jsi jen trochu málo,

Ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,

Táta přijde z roboty:

A mně hasne u vaření

Pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! hle husar a kočárek –

Hrej si! – tu máš kohouta!“ –

Leč kohout, vůz i husárek

Bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku –

„I bodejž tě sršeň sám – !

Že na tebe, nezvedníku,

Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,

Pojď, vem si ho zlostníka!“ –

A hle, tu kdos u světnice

Dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé

Pod plachetkou osoba;

O berličce, hnáty křivé,

Hlas – vichřice podoba.

„„Dej sem dítě!““ – „Kriste pane!

Odpusť hříchy hříšnici!“

Div že smrt ji neovane,

Ejhle tuť – Polednici!

Ke stolu se plíží tiše

Polednice jako stín:

Matka hrůzou sotva dýše,

Dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží –

Běda, běda dítěti!

Polednice blíž se plíží,

Blíž – a již je v zápětí.

Již ztahuje po něm ruku –

Matka tisknouc ramena:

„Pro Kristovu drahou muku!“

Klesá smvslů zbavena.

Tu slyš: jedna – druhá – třetí –

Poledne zvon udeří;

Klika cvakla, dvéře letí –

Táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,

K ňadrám dítě přimknuté:

Matku zkřísil ještě s těží,

A však dítě – zalknuté.