POLEDNICE.

Daleko široko plavé je moře

ztrnulé v zčeření. S nebeské výhně

lije se tekuté omamné horko –

slyšíš ten vysoký, tenounký ton?

Zní to jak struna kdes z dalekých houslí,

jeden zvuk, stále týž; cikády vztekle

v drobounké kovové bubínky bijí;

praskají klasy; v daleku kdes

poledne vyzvání...

Kde se tu vzala,

vzala se, na mezi stojí tu, stojí,

klasy jí sahají k hubeným ňadrům,

šedivá loktuše stíní jí tvář.

Bez vrásek obličej, zažloutlý, suchý,

dvé černých očí však dívá se ven,

dvé černých blyskavě svítících uhlů

vyzírá v žita lán z pekelných řas.

Struna chví odkudsi z dalekých houslí,

jeden ton, stále týž; cikády vztekle

v drobounké kovové bubínky bijí;

klas praská; z dálné vsi poledne zní.

Tiše se usmála, bělounké zuby

kmitly se v tenkých a červených rtech,

utrhla z žita květ vlčího máku,

nic více, jenom ten krvavý mák –

Staneš-li v poledne sám a sám v poli,

spatříš-li loktuší zastřenou hlavu –

křížem se požehnej, rychle se obrať,

a střez se podívat do očí jí!

Ty černé oči, ty svítící uhly

zmatou tě, zmámí – má bába tak řekla –

duši ti vypije, teplo tvé krve – –

pak na tě hodí ten krvavý mák.