POLEMICKĚ SLOKY

Po verši železném, jenž se jak špičák leskne,

jak špičák lamačův, když tunel prokopává,

a po ekrazitu, jímž myšlenka tvá třeskne,

já denně toužívám, když ulice má vstává

a znova zauzlí ryk práce, shonu rej

života přesvatý a přeprokletý děj.

Věř, mnoho děje se pod divou špínou spěchu,

za zlobou vlastníků a bídou námezdníků.

Jen slabý živočich v nás touží po oddechu,

však čin, ten zrodí se z měst železa a ryku,

z fabriky života a z tvrdých našich gest,

kde stejně hrdinství tak jako viny jest.

A každý nový čin tě znova osvobodí

a znova vykoupí, slabosti vlastní raba.

Jen pro čin trpíme a pro čin matky rodí,

po činu prahneme, byť ruka byla slába.

Leč v činu každičkém kus revoluce zrál,

a proto na zdvižnou mu rudý prapor vlál.

Pod rudým praporem se všechny činy dějí,

toť barva myšlenky a práce, krve, lásky,

jež zpívá o hněvu a zpívá o naději,

o spravedlnosti uprostřed chtivé chásky

pozemský, konkrétní a dynamický zpěv:

ten rudý prapor náš je lidství korouhev.

Ten rudý prapor náš, jenž nade trůny vlaje,

ten smete velmože, tak jako smetl bohy,

a v jeho znamení jde člověk zbádat taje

železným pařátem své vůle a své vlohy.

Tu nechť verš básníkův zní zvukem kovovým

a jako nebozez vpřed míří hrotem svým.

Nechť sociální verš po dělníkově boku

tunelem dneška se do budoucnosti dere.

V dní horečném a ustavičném toku,

kdy pusté sobectví jak vichor do nás pere,

co je mu po jednom, jenž ztrácí krev či dech?

Jen kolektivní cit jej nese na křídlech.

Jen lidstva horoucnost, jež vzpíná se a touží

po činech konkrétních a po občanském blahu.

Leč věčna iluze a vše, co s ní se plouží

za tebou z minula, strašidla z lidských prahů,

toť hypochondrie. Co, soudruhu, s tím chceš?

Čím dnes být může nám hvězd pohádková lež?

Týž zákon pohybu přec také jimi vládne,

i když snad živočich tam žije rozumnější.

Jen moudrost pozemská nechť v našich skutcích sládne

a víra v možnosti, k nimž spěje rod náš zdejší.

Tvá malověrnost jen tě činí otrokem.

Pod rudým praporem já volný člověk jsem.