POLEMICKĚ SLOKY O RŮŽÍCH.

„Což nekvetou už růže

a nezpívají ptáci?

Což poesie jara

se ze světa už ztrácí?

Což láska, štěstí, mládí

dost velkou není říší,

že mladí muži rádi

už jako starci píší?“ –

Tak děl mi kritik jistý,

jenž na růžích se zrodil

a knihu pessimisty

do pekel pekla hodil.

A děl: „Což v našem kraji

tak smutno býti může, –

což ptáci nezpívají

a nekvetou víc růže?“

Což nekvetou víc růže?

Já po něm ptal se sebe –

a bylo mi, mráz divý

že kolem zebe, zebe...

Ó mohly růže kvésti,

Ó v mladém srdci kvetly

a skanul tam – Ó štěstí! –

i lásky paprsk světlý...

leč kdo mé štěstí, běda,

a kdo mé růže zdupal?

Zášť podlá, závist bledá

a lhostejnosti úpal

a mráz, jenž pálí kletý,

až prsa stáhne, úže – – –

Ó mohly růsti květy,

Ó mohly kvésti růže?

Leč kvetly ještě růže,

Ó kvetly, – ne však pro mne,

byť po jediné růži

jsem choval přání skromné.

Ó bylo štěstí v světě,

však já je zřel jen z dáli

a touha po něm zve tě,

až slzy v očích stály –

a já jak žebrák stranou

jsem čekal kolik roků

s tou duší utýranou

a se slzami v oku...

Ó nelze říci slovy,

jak stud mne v čelo bodal –

a z vás kdo básníkovi

jen jednu růži podal?

Ó kvetly ještě růže,

však sobě jste je rvali,

teď drzé skráně svoje

z vás každý v růže halí –

a já v svém žití mladém

se odříkati učil

a trpěl bídou, hladem

a mráz mne divý mučil –

a neřekl z vás žádný:

„Ty chudý nestůj venku!“

Jen smích váš zněl mi zrádný

v tom boji za myšlénku,

jen chladný výsměch zlostný

hnět' chlapce, hněte muže –

mně nechali jste ostny

a sobě, sobě růže!

Ó byly, byly růže,

však žádný neděl: „Druhu,

proč sám bys venku strádal,

též z našeho jsi kruhu!“

Svůj pohár každý věnčil,

však já, jenž chud a tupen

bych zkrátil vás a ztenčil

snad o jediný lupen...

Co k vám se láska sklání,

já na nelásku zvykán

chud, sám a bez usmání

jsem světem šel jak cikán.

To trpce život chutná – –

však lidé řekli : „Nuže,

proč píseň tvá je smutná –

vždyť přece kvetou růže?“

Ó mějte vy své růže

a já mám tichou práci,

kde pohrdání vaše

se pohrdáním splácí!

A buďte vy si šťastni,

já, pokud budou síly,

dál půjdu cestou vlastní,

až kde se do tmy schýlí.

Leč když to v srdce bodá,

že všechna práce darmo,

že mladých let je škoda

a stáří bude jarmo,

když smutek jen se mračí

a po všem štěstí veta –

čím je mi píseň ptačí

a všecky růže světa!