polemičky

ano, positivní krásu,

kvetoucí prs žen a země,

verš, jenž tančí nebo bije,

myšlenku, jež přijde ke mně

jako včela do úlu,

positivní krásu rád mám

pod oblaky křivku letce,

pro mě marně bludy rodí

nesrozumitelné světce,

kněze, metafysiku.

toť mé právo. a má hrdost

v roztahujícím se šeru.

světlým mocnostem se kořím.

temným nechci sloužit věru:

sapi-sapienti sat.

po zemi chodím, mezi lidmi žiji,

znám všecky své i jejich slabosti,

a proto rád mám positivní boje

tak jako positivní radosti.

zřím nekonečné drama evoluce

a jeho sláva proniká i mnou;

přes lotrovinky, zrady, bázně, bludy

jdu s předvojem a cestou necestou.

zklamání? marně v srdci svém je hledám,

všech hypochondrů slovo omšelé.

ba, ani jsem s ním nekoketoval snad

za kocoviny z noci probdělé.

jen domýšlivá nevědomost lidská,

jež mní, že svět se točí kolem ní,

je denně cituje jak zlého ducha

z té ješitné své říše podzemní.

jen jednou v životě snad nedoufáš v své štěstí,

když zlatý obláček ti plyne nad hlavou,

a fascinován snem, svým hořem dáš se svésti,

jež malomyslně si vzdychne slokou tvou,

a již tu kritik tvůj se tragicky hned tváří,

jak’s hotov s uměním a hotov s životem –

leč zatím obláček tě dávno oblil září

a za pochybnosti tě trestá úsměvem...

tu sklenka se sklenkou se v milostné hře srazí,

a sladce zazvoní jak hlásek na kůru:

to všecko na počest těch, kdož jak otcovrazi

z tvých knížek dělají zas literaturu.