POLEMON. (III.)

Šla k zahradám, jež kdysi Akademos

dal Platonovi. Bílé světlo luny

stříbrným leskem opřádalo domy

a po ulicích bylo rozloženo.

Tmou platanů šla k domku, kde spal mudrc.

Vstoupila v síňku. Muž tu tiše leží,

proud světla ozařuje líce jeho

i bílý vous. Šat odhodila Fryna

a svítící své tělo postavila

v záplavu světla: – Xenokrate, slyšíš? –

Otevřel oči, klidně pohled na ni

a hlavu odvrátil. – Hleď, Xenokrate,

to já jsem, Fryna. Slyšíš, Xenokrate,

já k tobě přišla! – Ale mlčel mudrc.

– Ó Xenokrate! Slyšíš, Xenokrate! –

Odpověď žádná. Krev se hnala Fryně

v líce i k skráním. Chvíli stála tiše

a hněvem zatínala pěst i zuby

a potom jako dravec vrhla sebou

na úzké lůžko k bokům filosofa.

Však Xenokrates posunul se dále

a místa tolik přál jí, že sám ležel

na hraně lůžka. Slova nepromluvil,

ač Fryna v řeč svou všechnu sladkost dala

a žhavým tělem svým se k němu tiskla

a rukou jednou objala mu šíji

a druhou hladila mu vlas i líce.

A když pak znavena vším ustanula,

hned slyšela dech tichý, který svědčil

o klidné krvi starce filosofa.

A v posled hoříc hněvem, pokořením

viděla, jak svit luny vykrádá se

a šero stojí v síňce. Kterak potom

se rudý nádech rána kolem sije.

Jak svítá den. A stařec stále kliden.

Tu vyskočila z lůžka nevlídného,

šat přehodila a jak něčím štvána

pádila nazpět městem k Polemonu.