POLEMON. (V.)

Už město vzbouzelo se. Na agoru

se zbožím svojím spěli obchodníci

ženouce osly, kterým plné koše

po bocích visely; už řemesníci

své stolky na ulici postavili

a do díla se dali hovoříce

o všem, co bylo a co být by mohlo;

už drobná mládež v gymnasium spěla,

a otcové jich, kterým rod a jmění

dávaly zvláštní vážnost v celém městě,

v ulici vyšli bystře pátrajíce,

kde kdo je, s nímž by bylo možno sdílet

v příjemné řeči poznámky a plány,

jež napadly jim včera před usnutím –

když mladík Polemon šel ulicemi

pozvolným krokem v hodovním svém rouše

a věnec svadlých růží na kadeřích.

Zjev jeho budil pohoršení u všech,

kdož spatřili ho, Polemon však nedbal.

Šel rozjařen, a třeba dráha jeho

nebyla přímá, přece zdál se míti

cíl určitý. Šel onou živou třídou,

jež vedla v Kerameikos, potom zahnul

k zahradě Akadema, kde své žáky

po medném filosofu Platonovi

moudrosti cestou vedl Xenokrates.

Zahradou prošel, vstoupil v jasný sál,

kde v kruhu kolem učitele svého

mladíci dleli, visíce mu na rtech

pohledy vážnými, tam usedl si

a zadívaje kalnými se zraky

v tvář Xenokrata, kterou vous a vlasy

šedivým kruhem hustě lemovaly,

dal do smíchu se: – Totě tedy ona

šedivá moudrá sova Athenina,

učené zrcadlo a studna vědy!

Cha, cha, cha! Víš-li, starý pošetilče,

že nejkrásnější děvče z celých Athen

v tvém lůžku bylo po celou noc dnešní?

Cha, cha, cha! A ty, Boreáši starý,

jak dřevo spal jsi! Toť ta tvoje moudrost? – –

a takto dál šel v bezuzdné své řeči.

I vstali posluchači rozzlobení,

by vyvedli jej, ale Xenokrates

pohledem pouze přikázal jim sedět

a nedbat vetřelce. A jak by v proudu

byl přednášky své, takto mluvil dále:

– Ne stejná duše všem je lidem dána.

Jsou, které jako plazi žijí v prachu,

jsou jako žáby bahno milující,

a jsou, jež ptákem plují v modré výši,

zem přezírají, propasti i hory

a v slunce zírají a v modro nebes. –

(Polemon utich. Ještě jako zvykem

mu na rtech vězel pohrdlivý úsměv,

však s pozorností začal naslouchati.)

– Ten přírody řád klidný mudrc znaje,

jím řídí se. I plazu vyhýbá se,

i žabám přeje louži jejich slasti,

i s lidskou hloupostí má slitování.

Života cestou jede se jen k hrobu.

Čas vozataj pak práská do svých koní,

jež hodiny jsou, nikde nezastaví

a uprosit se nedá slovem žádným,

a nešťasten, kdo necítí tu jízdu

a její cíl i střemhlavou tu rychlost! –

(Tu Polemonu úsměv zmizel se rtů,

a rukou chvějící se sundal s hlavy

svůj věnec z růží, pohodil jím na zem

a poslouchal.) – Číš vína, chvíle lásky

jsou lidem dány jako občerstvení

na hrozné dráze. Ale nikdy nejsou

života účelem a smyslem jeho. –

(Své nahé ruce Polemon skryl v roucho

a skrčil se, jak uniknout by toužil

všem zrakům kolem.) – Osud dovoluje

člověku ovšem prodloužit tu dráhu.

Dal schopnost mu ji naplniti činy,

využít prací, kterou člověk roste

a metu žití svého oddaluje.

Neb kdykoli se taká cesta měří

duševním zrakem, každý rok se jeví

být olympiadou a vozataj čas

poslušným sluhou. Člověk prožil věky,

když věků ovocem svůj život sytil. –

Tak o životě dále mluvil mudrc,

a každé slovo jako vláha deště

padalo v sprahlou duši Polemonu.

Na žití svého dobu uplynulou

zrak obracel a pustých dnů sled vida

zaplakal tiše. Po přednášce vykrad

se jako plachý zloděj k domu svému,

svlek roucho, hodil v kout jím s pohrdáním

a sed a složil v dlaně horké čelo.