POLIBEK.

Nic zbude po Polibku! – Jaká elegie!

Chvilkové spojení – a opět rozdělení:

Tak věčné touhy věčné nezkojení! –

Vždyť srdce to, jež touhou lásky bije,

je srdce dvojí... Jaká elegie!

Dnes líbali se. Zářící byl den,

jak světlem slunce v zlatých klecích ptáků,

jak světlým zpěvem jásajících ptáků

by v šíř i dál byl celý vyzlacen.

Tak zlatě jasný byl – až zdálo se,

že zlato svítí jim ve světlém ve vlase...

Dnes líbali se! Krásný večer byl,

jako by nad alejí, jež se tměla v snění,

jako by nad milenci, kráčejícími v snění

ve hvězdách Osud: „Věčnost“ promluvil.

Tak slavný byl, že v nekonečnou dál

hlas jejich loučení se rozléhati zdál.

Jdou léta přes polibky kdysi vyměněné.

A dnes se zdá, že byly tehdy sněné,

tak na rtech dávno pranic necítěny,

a samy rty jak odvždy odcizeny...

Nic zbude po Polibku! – Jaká elegie!

Chvilkové spojení – a opět rozdělení,

tak věčné touhy věčné nezkojení:

Vždyť Polibek – oh, jak je smutná zem! –

je Příštích Spojení jen pouhým symbolem!