Políbení pokoje.

Jat úžasem a sotva sluchu věře

hned opat svatý ustal v modlení,

když svatogerasimském po klášteře

zvuk dřeva dával k pohřbu znamení.

Aj, koho náhle z klášterního kola

Pán povolal, by dal mu odplatu,

že znamení již k pohřbu jeho volá

a že to nevědomo opatu?

Krok urychluje do svatyně běžel;

tam zatím shromáždil se mnichů sbor

a mezi nimi mrtvý v rakvi ležel,

všem známý jako poslušnosti vzor.

Ač ustálen byl v umrtvení strohém,

přec opat u rakve měl trpký žel,

že nenadále, nedav ani s Bohem,

v ráj míru poslušný mnich odešel.

Změk’ všecek něhou na mrtvého patře,

jenž znikl pozemského rozbroje,

a posléz toužně provolal: „Vstaň, bratře,

a dej mi políbení pokoje!“

Tu pozdvihl se mrtvý oslovený,

by jako vždycky učinil mu vděk;

vzhléd’ smavě k němu, vzal jej pod rameny

a vtisk’ mu na tvář něžný polibek.

Pak tiše v rakev ulehl a znovu

snem spravedlivých dřímati se jal,

však pocel jeho duši opatovu

až na dno mírem věčným pronikal.