Políbení.

Den dýchal sychravě, byl zachmuřený,

a vítr suché listí do kotoučů vál,

když horský kraj v par vlnách ponořený...

jsem opouštěl a k odjezdu se chystal v dál.

Já necítil v své hrudi trpkou muku

a dívku žádnou nelíbal jsem v hebkou tvář,

mně žádný přítel netisk’ mužně ruku,

jak žil jsem, tak jsem odcházel – já samotář.

Řad vzpomínek na mrtvé blaho chvílí

mou chladnou duši nenaladil do bolu,

bez lítosti jsem opouštěl dům bílý

se skromným sadem, u silnice v údolu,

snil volně juž o městě za horami,

o vřavě, ruchu podzimního večera,

kdy dlouhé třídy planou svítilnami,

až oslní zrak mdlý té záře nádhera,

a dumal jsem – tu lehce drobným krokem,

jak šumělo by chvění křídel motýlka,

děvčátko známé přišlo, modrým okem

svým zřelo na mne – snivý obraz andílka.

Pak měkkou ručku v mou dlaň vlhkou dalo

a ku polibku našpulilo malý ret

a šeptem mušky jemně zašeptalo

na smutnou cestu teskné „s bohem“ naposled...

Ó, na chvíli jsem cítil nitrem chvíti

spícího jara ještě utajený dech,

kdy listí, opojivě vonné kvítí,

se skrývá, nerozvito, jenom v pupenech,

a blaho těch, jimž zmařených snů hroby

a zkaleného žití šeré hlubiny

svým vděkem dojemným před smrtí zdobí

ach, aspoň jediný květ – dětské neviny!