POLIBKY.

Buď posvěcen, ó rte mé matky čistý,

jenž s něhou božskou jsi mne líbával,

vy rudé růže dva nejkrasší listy,

kdy na těle jsem jejím sobě hrál.

Pak rtové otce žehnající, přísní

se nad mým čelem schvěly zřídka jen,

je oslaviti nejskvělejší písní

se cítím dosud příliš nehoden!

Pak polibení dívky milující

za večerů v aleji vonné tak,

jež měla prostotu a něhu v líci

a v studu čistém klopila svůj zrak.

A posléz tvoje hrozné polibení.

Tvůj ret mi z těla celou duši ssál,

tvých ňader mramor zulíbal jsem v chvění

až jako krví potřísněný vzplál.

A ssál jsem z rtů tvých dech tvůj jedovatý,

na slávu, čest a na vše zapomněl.

Vím, byl to hřích, a přece jak list svátý

v tvých ramen uvěznění jsem se chvěl!

To démonické bylo rozblažení,

já sterými byl rety pro ně klet.

A teď po slasti toho polibení

jen smrti, smrti zbývá mi zde ret!