POLIBKY.

Jak řečiště, když z jara kypí vlnou,

jak rosy květ, než slunce blýskne z rána,

mám bytosti tvé, budiž požehnána!

ó, lásko moje, duši svoji plnou.

Co ti mi, kdož mi spílají a klnou?

Tvým polibkem se každá hojí rána,

mne uchvacuješ, neseš, v kouzedlnou

kde říši Štěstí vede lásky brána.

Ó, jak mi hoří, žhnou tvá zralá ústa,

když jako číši moje rty ji nahnou,

a čím víc piji, tím víc žízeň vzrůstá.

Jak sladký chlad, to tiší v první chvíli,

pak jak když oheň rozlévá se v žíly,

a rty mé znovu po plamenech prahnou.