POLIBKY.

Ó nechvěj se, nechvěj se, ta chvíle je tak snivá

a v žití chvíle nejsladší,

bůh stanul ve svých tvůrčích snech a dolů k nám se dívá,

zří, k zázraku co postačí.

A letním tím večerem co táhne toužné vůně,

jak zvoní zdroje ve trávě!

Však vůní přece nejsladší dech polibků Tvých stůně

a pláče, vzlyká jásavě.

Je čistá ta laská má a v duši své jí chráním

svým nadšením a žitím svým –

ó anděle Ty zázračný, já chvěl se vzpomínáním,

zda Tebe kdysi políbím!

Ó líbej mne, líbej mne tak dlouho, dlouho, dlouho,

až Tvoje rty mne vyléčí,

můj cherube, ó lásko má, má vesno, něho, touho,

Ty písni moje největší!

Ó hluboko, hluboko jsou perly pod vodami –

a přec v Tvých slzách zaplály,

ó vysoko, ó vysoko je nebe nad hvězdami –

a my je přece poznali!