Polibky.

Ó nech mne sníti na tvých rtech!

Ó píti jich mi nektar nech!

Ba víno duchů, lidí rosa

je polibek a světa osa.

Tak málo život dává nám,

než padne v náruč Lethy tmám,

a jím-li přece hvězda svítí,

můž’ polibek to pouze býti.

Přej, tiše, zvolna aby sed’

jak motýl na tvůj žárný ret,

a jak světlonoška na liliji,

když vlastní svou se vůní spíjí.

Rtů číš juž od mých nechyl víc;

vždyť je-li pravdou, duše vstříc

že spějí sobě políbením:

tož moje na rtech čeká s chvěním.

Ó sníti nech mne na tvých rtech!

Ó píti jich mne nektar nech!

Mně mizí v něm vše, trud a hoře,

tak jako řeka ústí v moře.