Politická mizerie.

Nic, pranic. Chaos na všech stranách,

jak v bibli svět byl před Slovem.

Kdo v bibli věří, citát lehce najde.

Však nevznášíme se, ni neplovem.

Nad námi nic, a v údech též nic,

červ v blátě vrtá bezedném.

A časem vstane jakýs prorok:

Však počkejte, my přece vybřednem!

Kam? Kterak? Prorok nepovídá.

Dál ryjem bláty dusnými.

A cítíme, že bláto škrtí.

A nad námi hřmí kroky olbřími.

Tak, ano tak, a jinak nejde to.

Víc loyality. Slyšte, pánu dejme,

co jeho jest. A jednou půjde to,

však do té chvíle ani nedýchejme!

Jen loyalní si národ proklestí

k úspěchu cestu. Z temnot vyjde taky.

Že vyjdeme, vy chcete záruku?

Nu ano, mám ji. Ministerské fraky.

Tak mluví Vůdce. Slyšme, slyšme ho!

Jde ráno k nám už v rozjasnění rudém?

Až loyalitu naši pochopí,

zda situace té zlé pány budem?

Klet, kdo z nás je antimilitarist,

v dějiny se špatně zapíše,

proti „branným“ kdo dá svoje veto –

vláda chce nás vidět na břiše,

v prosebníků přeuctivém sklonu –

neuctivé sic to přání je...

Muciem však Scaevolou kdo byl by,

podráždí jen zlobné harpyje.

A tož ohnout hřbety, páni milí,

a pro „branné“ zvednout ruku svou.

Nač bychom vyplýtvali sílu,

když lze plýtvat bídou otrockou!

Hle, opět cosi kutí Hochenburger.

A Vídeň, Vídeň! Školy zavřeny!

Sto tisíc lidí nesmí volně dýchat.

A meče tupé, páže znaveny.

Lex Kolisko, jak velký strašák z bájí

na obzoru tkví, oblak zlověstný.

Jdou větry z Konopiště, od Berlína.

A Hussárek! Čí husar počestný?

A kanály a školy v jedné spleti

a řeči, rady, zmatky, programy.

A mnoho bláta. Velmi mnoho bláta.

A žádné Aspry, samé Wagramy!

Tu leží česká politika,

své bezradnosti těžce pyká,

nebť k smutným koncům došla těm,

když konečně jí sousto dali;

ji překvapil ten dárek malý

a uváz kdesi pod jícnem.

Že byla zvyklá hladovění,

umřela náhle. V zamyšlení

na růvek hledím po očku.

Nu, aspoň známe smrti pramen.

In pace requiescat, amen.

Však byla jenom pro kočku!