POLITICKÉ MUDROSLOVÍ

Je moudré, když se jaksi mostem spojí

ty dnešky s duchem časů minulosti.

Toť tradice. Toť věc, jež uspokojí,

i obavy i stesk i pochybnosti.

Vše zvážit tak, by ve všem byla shoda.

Jen vůli mít – a všecko, všecičko jde.

Vlá někam vítr, někam teče voda,

leč rozšafník ví, kterak k cíli dojde.

Nic příliš. Nelámat. Jen nalomovat.

A stále kázat, neboť verba docent.

Při očistách vždy s ohledy se chovat,

tož provádět je na padesát procent.

A vůbec všecko takhle na polovic.

I cestou prostřední jít, cestou zlatou.

A licitovat, pozor dát vždy: Kdo víc?

Leč ty bít, kdož nám prosté mozky matou.

Bít pokrokově – já to říci mohu –

podkopem, plynem, zakoupeným perem.

Též se zdarem se střílí kolem rohu

i objednaným cizím revolverem.

Je ovčinec. Jsou z proroků dnes kněží.

Slov jejich olej jeden buď a silný.

A papež nálady má, jak dny běží,

leč on buď jeden, jenž jest neomylný.

A všichni umyjem si svorně ruce,

když odsouzen byl vyzývavý smělec. –

Ne, bratři, nebyla to revoluce,

to národ proved pouze kotrmelec.

A hned pak zhynul. Umřel. Už ho není.

Buď pokoj práchnivícím jeho kostem.

Měl děti. Strany. Čacké pokolení.

A ony právě spojují tím mostem

(jak poznamenal jsem to v prvé řádce),

dny dnešní s minulem. A věc se daří.

Zní aspoň jejich prvý příkaz v krátce,

že u nás jde to. Zveselenou tváří

pak dívají se na všelikou bídu,

na hlad, jenž kolem jde a klne zuře

a vykládají bláhovému lidu:

Jo, holečkové, jinde je snad hůře –