Politické rozumy při bulce.
Jářku – prál kdys kmotr Pírko,
ty má krutá rekrutýrko!
Co že chtějí? – S námi ke zdi?
Haha – totě nápad k smíchu,
jako náš pan z Cimprlichu
na chromé když herce jezdí.
Což pak jsme z tak měkké hlíny,
že bychom se, ty můj klacku!
dali stlačit v ňákou placku? –
Vždyť pak děti Libušiny
od pradávna, od věčnosti
vrahům byly tvrdou kostí,
jak to z naší historie
zcela zřejmě v oči bije.
Každá zloba pak i zráda,
každá špatnost, lotriáda
v krátké době – na mou čest!
zasloužený našla trest.
Podobně se vedlo všem,
kdož tu naši českou zem
hubiti a ničit chtěli
jako zajíci kdes zelí
prahanebným spůsobem.
Nechci zpomínat ni škvarků
Otovalských, Tausendmarků,
ni těch velkých pánův spolu,
o kterých nám vypravuje,
kdož nám v Praze ukazuje
z hradu Příkop jelení,
jak prý kdys po sezení
vandrovali z nich – Tři dolů!
Zpomínám jen cizáků,
falešných to křižáků,
kteří k nám si zajížděli,
na nás chuť si spravit chtěli,
leč zatím tak byli biti,
že to podnes v kříži cítí,
a kteří pak s „bitte sehr“
dávali vždy – Alifer!
Že jsme vždy se práti znali,
svědectví by mnozí dali,
jež jsme z našich milých Čech
sprovodili na pospěch.
Rovněž třeba svědčit tomu,
že, kde oni výhru kladou,
zvítězili jenom zradou,
do níž aby látro hromů! –
Tak na příklad, když nám z Prahy
vylákali poklad drahý,
démant, jejž by zničili,
do plamenů hodili
navzdor slovu i přísaze.
Však to zaplatili draze
v strašné na to persekuci
prolhaní ti páni – Kluci!
Kmotře, odkud pak jste přišel,
a kdo jaktěživ to slyšel,
aby, když už pichů na fůru,
hlásil někdo teprv figuru? –
Nastala tu krutá mela,
jakouž Evropa se celá
otřásala. Boje líté
svedli bratři Taborité,
při čemž mnohdykrát se ptali
ti, co proti nim tu stáli:
Co si řeknem? Že si fleknem!
Zvláště byl to jeden kos,
kterýž znal tak ledacos,
čemu se teď naši živí
strategové hrozně diví.
Ku příkladu v noci směle
překvapiti nepřítele
aneb hezky bez hluku
dostat se mu – Za ruku!
Když pak měl jej pěkně v pasti,
počal na záda mu klásti
pádných cepů celý les,
bez ducha až k zemi kles'.
Tak si vedl krutě svoji,
že byl hrůzou v každém boji
a že nikdy vítaná
nebyla s ním – Setkaná!
Ba i tak se ho již báli,
z daleka že utíkali
před ním a že s látrem hromů
táhli raděj – Po svých domů!
Dokud on hru celou řídil,
s plačky odevšad se klidil
vrahů voj; jen u Rábí
chytli ho ti jestřábi,
takže prohrál převysoko,
ač jen zas – O jedno oko!
Za to však se pomstil skvěle,
zmazav notně nepřítele
několikráte po sobě,
prv než uleh' v chladném hrobě...
Když pak po něm Prokopové
vedli dále boje nové,
ti tu přežalostnou chvíli
vrahům stokrát oplatili.
Nejstrašněji u tentonont,
kdežto měli – Celý majlont!
kde tak nerázně se prali,
křižákům že udělali
vedle figur náramných
ještě – Mač a žádný štych!
U Lipan však – Bůh to soudil!
anděl jejich pozabloudil,
nebť tu – avšak nechme toho –
neníť humoru v tom mnoho!
Věky dva-li přeskočíme,
obraz jiný hned zočíme,
obraz trapný, zasmušený,
rouškou smutku pozastřený,
bolestnou to dějin stránku,
přežalostnou – Cartu biancu!
Prohráli jsme sázku velkou –
tak že pyšný „novus“ pán,
výhrou takou rozehřán,
kopal nám již jámu mělkou.
Neměl však přec bulku vzíti,
marně musil „pro ni“ jíti;
marně zuřil, kartou tloukl,
marně s vysoka si houkl,
nebť jak světu v oči bije –
Bulka naše dosud žije!
Pročež beze strachu, braši,
nás už pranic nezastraší,
ani křik ten neblahý,
že již zas – Jdou do Prahy!
Nic nás nemůž' poděsiti,
nic nám nohy podraziti,
aniž naše kroky zvracet –
a byť třeba, drazí páni,
přišla opět z nenadání,
ňáká nová – Šestadvacet!
Jedno nás jen krutě bolí,
že, ať je to jakékoli,
ať se sebe hůř nám daří,
přece s usměvavou tváří
platit po čas celinký
musíme my – Do pinky!
Doufejme však, bratři milí,
že to také dojde k cíli
a že my, co prohráváme,
také jednou list si dáme,
zadrhneme druhým kličku,
dáme si cos – na cestičku,
takže svět se pozatřese,
až zvoláme – Hlásíme se!
Pak to vezmem hezky s hora
po svém domů bez milosti,
tak že druzí zvolaj' v zlosti:
Čert si přišel pro kantora!