Politický sonet.

Jde vítr od Voges – a plášť náš spěchem

se po něm kroutí, třepotá a kotí,

a celý národ jedním kvapným dechem

si notí Marseille, – ba, že jenom notí!

V tom vítr obrátí se, zrovna proti

(náš čich v něm zvětří ruskou juchtu) – spěchem

plášť po něm zas, a Marseille nepovolná

v „Ó, bože, cára chraň...“ se mění zvolna.

Co sympathií sklem tu dvojí slávu

tak zříme – ký div, vlastní impotenci

že snažíme se moudře zatušovat,

by nemohla po světě vytrubovat

tu naši zbídačelou existenci,

pro číhavý smích zlomyslných davů!