POLITIKOVÉ.

Tři kmotři v šenku usedli si,

sníh venku chumelí.

„To se zas všichni čerti žení –

být raděj v posteli!“

„No, myslím, džbánek nahořklého

nám duši zahřeje –

spát člověku se vlastně nechce,

a tady teplo je.“

„Co říkáte té politice?

Mně se tak podobá:

Rus tady stojí – támhle Prušák –

a Francouz na oba

že číhá – psal tak syn mi, kaprál,

že jako tohle to –“

„Ba, když to vezme člověk kolem:

je svět jak řešeto.“

„Tak, tak – má řeč to. Jsou tu daně

a taky příklady –“

„A Francouz má prý nové flinty

zas u své armády.“

„Jo, Francouz, mluvíš s ním a mluvíš –

on čerta toho ví –“

„No, to zas ne! Já myslím, Bárto,

žes člověk bláhový!“

„Jen ty se nenaparuj, Myško,

my víme, co a jak –

když mi to napsal syn můj kaprál,

tož bude tomu tak.“

„Jen žádné hádky, kmoši tady

a žádné nadávky!

My mluvme klidně o těch věcech,

vždyť jsou to rozprávky –

má Bárta pravdu: Francouzovi

je těžko rozumět –

půl slova zahuhňá, půl spolkne,

to poznal už můj děd,

byl u Lipska a mašíroval

až k samé Paříži –

ten vyprávěl, co francouzština

mu zďála obtíží.“

„No, počkejme – to jdeme s cesty –

já vlastně Bártovi –

a co jsem mu to chtěl jen říci?

Čert vem to – kdož to ví!“

Tré kmotrů tak se situací

evropskou bavilo –

až v starých hodinách to hrklo,

a deset odbilo.

„No, půjdu.“ „Taky.“ „A já taky.“

„To se to bude spát.“

„Je dobře, kmotři, politiku

si časem rozebrat.“