Polní květy.

Dí Život – znám, ó, znám ty přísné tahy

a stokrát zřím je na své pouti denní:

Tvé myšlénky, tvé city a tvé snahy

jen ať se v zrno, zrnem v chleba mění.

Jak pole žírné budiž duše tvoje,

ať klas jen na klas tísní se a chýlí,

jen on je hoden práce, potu znoje,

co vzroste víc, je plevel jen a býlí.

Jen klasu béře dech a Sílu! hlásá,

je třeba vyplet, vyčistit svou líchu!

Že líto ti ho a že přec v něm krása?

Jdi, blázínku, a nebuď moudrým k smíchu!

A otrok chleba, zoral jsem své pole,

pad’ krásný les jak snění dětské stmělý,

kde květy plály v jednom velkém kole,

teď plné klasy, klasy vypučely.

Však marno všecko. Květy milované!

I mezi klasy, z kterých musím žíti,

má láska jako ohnivý mák plane

a poesie modrou chrpou svítí.