Polní květy

Když temné pudy vzbuzeny jdou na výpravu světem

a rudý Mars se spojuje s pochmurným Hladoletem,

když nebe má být dobyto a Bůh uvržen v pouta,

když všechněm stejně hrozí smrt, i ženám též i dětem,

všem, kteří nechtí s sebou jít, rouhat se nechtí spolu,

když havran letí se zvěstí, že hlad a mor jdou světem

a životů žnec unaven si znovu brousí kosu,

my polní květy u cesty, my jako jindy kvetem,

my šípky, svlačce voníme šíříce tuchy ráje

aspoň svým skromným zákoutím, když nelze širým světem,

my, jejichž nevášnivá krev nekypí s lidskou spolu,

když tato divě v žilách vře zla pobouřena vzletem

a ve spálenišť čpavý dým puch mísí animální,

když člověk Martem ponoukán a chráněn Hladoletem

brutální slávy diadém si klade kolem skrání,

my k lidských srdcí potěše a k boží slávě kvetem,

my, jejichž kořen v půdě tkví a touha k nebi tíhne,

jež trpěny jen v příkopech jsme lakotivým světem

a živy jenom almužnou, již skýtá štědré slunce,

když záři svou nám rozdává jak matka mléko dětem,

jež nepracujem, nepředem, na zítřek nemyslíme

aniž se o šat starostí neb o výživu hnětem

a oděny jsme nádherněj nad purpur Šalamona,

při zemi nebes poslušny my kvetem, kvetem, kvetem.