Polní kvítí.

Bez ozdoby prosté kvítí

podél cesty, jak to bývá –

a přec srdce bolest cítí,

když se na ty květy dívá.

Co ty květy mohly vidět?

třeba hlavu vedle hlavy,

před nimi – ach, nač se stydět?

Měsíc svítil od doubravy.

Co ty květy mohly vidět!

štěstí dřív – teď bídu všecku,

by se nemusila stydět,

zmáčkla lebku svému děcku.

Kdo to viděl? – Měsíc v mraku

a splav hučel skrze sítí,

a jen slzy mělo v zraku

podél cesty polní kvítí.

Přec ji často srdce bolí,

po letech ji vina hněte,

vždyť to prosté kvítí v poli

rok po roku stále květe.