POLNÍ STEZKOU.

Luh pomněnek je pln a květů sedmikrás,

pruh řeky v keřích vrbových se vine,

pod strání k obzoru se vlní zlatý klas,

u háje rybník modrý v sítí kyne.

A v hvozdu houštinách je dneska plno ptáků,

a skvrny jahod všude v mechu svítí,

a klenbou buků vidět do oblaků,

zkad v stíny lilavé se snopy světla řítí.

V té lázni teplé, v které kraj se koupá,

– jak žena, jež své odhaluje vnady –

zrak vytržením plá a duše v azur stoupá.

A tiše, měkkounce, jda polní úzkou cestou,

mním, šťasten k zbláznění, že ubírám se tady

do blízké, tiché dědinky, v údolí, za nevěstou.