POLNÍHO KVÍTÍ BRATR.

Ba nejdu již, jen stojím v tichu polností.

Je pozdě; nedaleko do večera.

Snad, až se ticho ještě větší rozhostí,

kdos’ donese mi kalich plný milosti,

nesměle vyjda z nejistého šera.

Či opět večer smutný, jako včera byl,

síť svoji rozhodí nad mlžné nivy,

by pouze chvíle marnosti z nich vylovil?

Tu zavru oči: ztratil jsem svůj cíl,

jsem polních květů bratr mlčelivý.

Neb jako ony vadnu v snění žíznivém,

kdy čas můj bezútěšně v dáli pluje

a vítr žhoucí v divém roztoulání svém

mi klamnou píseň s teskným motivem

poryvem stejným věčně opakuje.

Na zemi chladnoucí se skloním v rosný chlad

a uslyším, jak kroky tajemnými

se temnem plíží Smrt po cestě vonných mát,

z mrtvého života pro duchovější hlad

skutečnost novou přede prsty svými...