Polonia.

Proud světla velkými se okny valil

v síň na zdech, zlatými kol těkal blesky

po křeslech prázdných, jak by jasu nalil

kdos plnou číš na stropu arabesky,

na podlahu, tak vše se v slunci chvělo...

ve průčelí, kde záclon šer zeď halil,

jak vidění tu obraz oko zřelo.

Jak vidění z apokalypsy listů

by smělá ruka v šero věků vmetla:

Na skále žena, zmučenému Kristu

v svém bolu rovna, zářící a světlá,

ku skále vbita, připoutána celá,

jak vzdána na muku neb na očistu,

se slzou v oku, s krví kolem čela.

A pod ní kupily se davy, davy...

Tam celý národ stál, k ní hleděl, k matce,

vše třídy, vrstvy, hlava vedle hlavy,

líc, jež se vraští, jež se směje sladce,

rek v brnění a mudrc s blanou v ruce,

a lyrník s loutnou, lidských srdcí vládce,

a všichni tito zřeli k její muce.

Ta vryta sem jak v kvasu Baltasara

své hrozné, zdrcující věštby psala,

a v očích všech to divým ohněm hárá,

jich trůn, hrob, oltář jesti tato skála!

Ta matka zbědovaná – toť všech žití,

vše pro ni dáti, obět věru malá,

a jaký ples číš bolesti s ní píti!

Vzít v úděl knuty, biče, kruhy, jarmo,

jít v báně dolů sibiřských a sněhy,

mřít s písní na rtech, strachem, chvět se darmo,

jíst vyhnanství chléb, snášet slunce žehy

na pouštích tropických – to vše je málo,

jí v obět krev dát žil a ducha šlehy,

s ní žít a pro ni, byť to život stálo!

Tak Polonia minulého věku

před zrakem stála s bolnou, bledou tváří,

ta trpící, ta obět záští, vzteku,

však silna vírou, jež léč každou zmaří.

Z ní šlehly blesky v novou lidstva dobu,

kde různé živly trou se, vrou a sváří,

kde ruka silných zvedá víko hrobů.

Vy jako my jste hrdinně je zvedli;

za dobou muk a velkých snů a vznětů

čas přišel práce; hned jste k dílu sedli,

by bojiště nach zaplál nachem květů,

by z požárů a dýmu vstalo jitro,

by nový národ lepší stihnul metu,

ten k rádlu sáh’ a onen v svoje nitro.

Toť Polonia práce, nechť je v trojí

šat sdráno roucho královské a zlaté,

přec v srdcích jediná vlast všem vám stojí,

žít pro ni, mřít je štěstí vrchovaté!

Však třetí vstane doba nových vzruchů,

kdy splní se, co v chvíli věštby svaté

zřít přáno bylo vašich věštců duchu.

Věk Polsky třetí, Polsky vítězící,

kdys matky věštců, matky bohatýrů,

jež hrda na své děti pracující

je k srdci přivine. Tu mějte víru!

Dnes matka světlých hlav a dělných rukou

své bratry milující, klidna v míru,

ne zničena, jen silnější svou mukou.