POLOSEN

O nehleď pohnutě

zpět na bezpečný dům,

než lehké perutě

rozepneš k oblakům.

Ne zpět na nízký krov,

jen vzhůru vyšli hled,

a nelkej o domov,

stesk zatížil by let!

Nech světské pohovy

i světa marných krás,

ať klam ten bláhový

tě neobloudí zas,

ať světský svod a smích

až k tobě neletí,

tam v bílých oblacích

máš jiný slyšeti!

A víc ti pověděl

zrak nejmilejší tu,

v němž přísvit již skvěl,

o slávě blankytu.

Však spěš, do slabých pout

ať nepadnou tvé sny,

tvá křídla ožehnout

krb moh by úlisný.

U něho – samota,

u něho – jaký chlad!

Nad rejem života

už není žádných ztrát.

Slyš, volá slovo tě

záhadné, jásavé:

Z oběti samotě

snad vzletí srdcí dvé!