Polosen.

Na tisíc hvězd co jisker lásky plálo

v blankytu rozsetých, v tom hlubokém!

tak blízkým se to krásné nebe zdálo,

jakoby spřáteleno s člověkem.

Vrcholky temné v démantovém vzduchu

jak strážci nad tajemstvím lesa stály,

při nevyzpytném snů a poupat ruchu

se pohnuly a oživnuly skály,

jich šedé vědomí se vztýčilo

a v tepnách jim to měkce zaznělo.

Kol sladká tma, jak ukojená touha,

a v každém vánku snící blaženosť,

kol zavolání tichounká a dlouhá

plnila mlčení a tajemnosť.

Ve stínu ze sna problyskoval pramen

a trávy nořily se v jeho vír,

v křích zaprasklo jak utajený plamen

a zase ztichlo, byla noc, byl mír –

cos příroda k mé duši zašeptala –

do dálky, do dálky jsem naslouchala.