Pološero.

Pološero; pole tichnou, den se k noci obrací,

nebe ze zlatého srdce žhavou krví krvácí,

v noc – v sen plachý spánku věčna – zabírá se dalný svět,

na nebi se hvězdy jasní, na zemi dlí v slzách květ.

Na tisíce u všemmíru písní dřímá tajemných,

na tisíce zkvést jich může z pole brázd a skalin rýh,

jako v strunách houslí dřímou nevyzpytným jaty snem,

kéž jen jednu vzbudit mohu ducha křídel dotekem. –

Jenom jednu, aby zněla za hrob můj vždy v stejný jas,

by tím záchvěv srdce mého v jiném obrodil se zas,

aby s ňader zvukem jeho mých se ňader sdružil zvuk,

by v dvou srdcích různých dobou jeden pocit byl i tluk. –