POLOVIČATÍ

Nic nedomyslit. – Přestat v půli díla

a dát se houpat od rána zas k ránu

rozmarem hodin. – S velkým umem stavět

si smysl dějin, rozházet jej klidně

jak dítě domek z karet v příští chvíli

a stavět jiný se zápalem stejným

(a nedat ovšem žádnému z nich vlivu

na život dnů svých). – V národním svém těle

mít spoustu vředů, nemocí a jedů,

vše naříznout a zalepit hned na to,

nic nevystřebat, pranic nevyhojit. –

Lhát jiným, sobě a lhát samozřejmě

jak vzduch se dýchá. – Na to všecko přibít

si etikety, jak jsou odkoukány

kdes v cizině a mít z nich dětskou radost,

sám nevěřit v ně, myslit však, že věří

i našinci i lidé zahraniční. –

A zprostituovat svou čest i duši,

když jenom prospěch jakýs z toho pojde,

a jít pak s klidným čelem na ulici

a potkávat se s procesím čel jiných

a obnažovat je a pozdravovat,

třást rukou, jak by v pořádku vše bylo –

Co více? Nic už. To zas škarohlídce

hořkosti porci kostrbatým veršem

vylil si z duše. Bez ladu a skladu.

Sám polovičat – ani rýmu nemá.