POLSCE.

V dny, v kterých slyším šedé žalmy pěti,

z nichž hoře nekonečné dští mi v duši,

bouř svatá pašijí mi v nitro buší,

jak mohu, Polsko, Tebe nevzpomněti?

Jak nezřít slzy ve zracích Tvých dětí,

jich ruce sepiaté, jež řetěz kruší,

jak neslyšet jich hlas, jenž v děsné hluši

Tvých bratří srdcem nejvíc musí chvěti?

Ač trpký los byl souzen mému lidu,

jenž k Tobě patří sám se v smutku noře,

přec žaly Tvoje větší zřím i bídu.

A víc než kdy dnes slovy písma vzhoře

zřím v Tobě volat Krista v žalném klidu:

„Ó, vizte, zda jak mé jest vaše hoře?“