POLSCE. (II.)

Což, matko Polsko, dějinné to gesto

se konečně dá snadno udělat,

vždyť šťastný osud obyčejně jest to,

jenž pomohl tak v pravý čas a rád.

Leč potom přijde všední žití denní

se svými starostmi a problémy,

jsou strany, frakce, jejich zápolení,

máš hraboše své, sobce, ničemy –

tak jako u nás. Cizina se dívá

v ty reje naše s trpkou přísností –

leč pocit studu s námi nezachvívá

a není obav z odpovědnosti.

A jsme jak dítě, jemuž hračka dána

jak nám ta volnost: bylo v nadšení –

teď pošpiněna je a polámána,

neb dítě neznalo, co počít s ní.