POLSCE

Spanilá Polsko, nešťastná paní,

znova tě ztýral odvěký vrah...

Zbloudilý syn tvůj spojil s ním dlani,

aby tvou sestru pokořil v prach,

aby ji ztýral mukou až k smrti,

do jejích vlastí aby se vkrad'...

Vědět moh', bludný, potom že zdrtí,

Polsko, i tebe krvavý kat.

Vezme ti moře, všecky tvé řeky,

Varšavu, Krakov, města tvých měst,

do nich, kde vládlas, trpěla věky,

slavit že bude vítězný vjezd

s požárů dýmem, v dětí tvých krvi,

pyšný a zpupný, jako vždy byl –

jako kdys brát chtěl život tvůj prvý,

že ti chce vzít i ten, jenž ti zbyl.

Grottgera tvého obrazy vojny

ožily zase, zjevy tvých muk;

z očí zas plyne slzí proud hojný,

ruce tvé v poutech, za plukem pluk

hrozný se zhouby valí v tvou zemi,

bílý tvůj orel krev je a krev –

k nebi se zdvíhá pohled tvůj němý,

Jeremiášův zase zní zpěv...

Pojí se s žalným zpěvem tvé sestry,

bludný tvůj syn již pomohl klát –

bude však obou prapor zas pestrý

v svobodné vlasti svobodně vlát.

Svobody den tak žalostný nyní

přinese zase radost a jas –

zažene tmy, jež sestry teď stíní,

vážně však také poučí nás:

Svobody vaše sestry jsou rodné,

bez druhé jedna nemůže žít –

hyne-li jedna, do roka, do dne

musí i druhá hynout a mřít.

Tatry ni Olza nesmí nás dělit:

přes hory skalné, přes úzký most

spojené dlaně mohou vždy čelit

osudu dneška pro budoucnost!