POLSKÁ OSTRAVA

Jsem Polská Ostrava, však lidu moravského.

Bez dýmu žila jsem let dlouhých na tisíce,

van ostrý letěl v důl z hřebene kopce mého

a čistá, průhledná šuměla Ostravice.

V mé sešli hlubiny, lampy světlé za pasem,

žil černých našli směs, co nitrem mým se vinou,

dým nebe zahalil, kam věky hleděla jsem

a pece vysoké se zdvihly nad Lucinou.

„Když kraj se proměnil, zvuk změňme jména Tvého,“

dí Tvoji konšelé ze západu k posledku.

Jsem Polská Ostrava národa moravského!

Přibylec lhostejný jen mění jména předků!

Přibylec nadutý národa jazyk psuje:

on švarné Lucině sází háček na hlavu,

on nezná Karviné, on Karvín ji jmenuje

a gminu Dombrovu on křestí na Doubravu.

Učenec kožený, jemuž je život cizí,

ve středu sedí knih, tak jako pauk u dachu,

na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí,

falešné hranice a nadává nám Lachů.

Moravský národe, nedej mi jména bráti!

Řeč sladká těšínská znět bude sladkým hlasem,

až vtáhneš v radnici, až TY tam budeš státi,

mé jméno vrátíš mi, co věky nosila jsem.