POMALU JDEM'.

Opilí zoufale teskným, bolestným snem,

s bezmocně zaťatou pěstí, sevřeným rtem

pomalu, masakrem dosud zesláblí, jdem'.

Smazáni s mapy Evropy, prokleti

nezapomínajícími, tvrdými králi,

škrtnuti z dějin lhostejným osudem –:

den co den, druhé již smutné století

o trochu světla, vzduchu se odvážně rvem'

pro naše děti, pro drahou, milostnou zem.

Zdali ji jednou potomci do slunce zvednou...?

Nebo zas všeho v hazardu pozbudem',

že jsme tak sevřeni v horách, bezmocně malí...?

Tolikrát na trzích lstivé Evropy

kupovali jsme ji marně prolitou krví.

Tolikrát podvodní, bídní, násilní králi

metali o ni, o naše životy los...

Teď na blízku lije si děla bronzová kdos...

Bude to na nás...? Budeme prví

krvavou, bezmocnou pro ně potravou zas...?

Či se přec na náš rod s láskou usměje čas...?