Pomláska.

To je hluku po vesničce,

to je šumu po horách:

schovejte se, zlaté dívky,

schovejte se v komorách!

Nevděční jsou hoši věru,

neupřímni za lásku:

každý plete na panenku

čepejřivou pomlásku.

Běží děvče po dvorečku,

nožky bosy – nezebe!

„Neutíkej, však jsem darmo

nepřivstal si na tebe!

Nespokojí letos více

červené mě vajíčko:

přicházím já vyšlohati

drahé si tvé srdíčko!

Nezadržíš pomlásku mou

za nějakou hubičku:

přicházím já vyšlohati

drahou si tvou ručičku!“

Hospodář se pousmívá,

panímáma dovádí

a pomlásku na pantátu

skrývá jako za mládí.

Ti to teprv dobře znají,

až se sbíhá osada:

hospodyně za pantátou,

jako běsů hromada!

Pantáta juž podává se,

juž je bitva vyhraná;

za to nyní zajatého

čeká pěkná „štípaná“.

To je hluku po světničce,

nežli mír se urovná,

a než dívka zapláče si –

šťastná jako královna!